Citát: „Všechno, co známe velkého, máme od nervózních lidí. To oni a ne jiní se stali zakladateli náboženství a vytvořili veledíla (…) Vychutnáváme hudbu, krásné obrazy, tisícero jemných požitků, ale nevidíme kolik bezesných nocí stály ty, kteří je vymysleli, co pláče, záchvatů křečovitého smíchu, kopřivek, astmat, epilepsií a úzkosti ze smrti je předcházelo.“ — Marcel Proust francouzský romanopisec, kritik a esejista (1871 – 1922)
Je to věčná otázka: Jak člověk pozná, že je umělecké dílo cenné a hodnotné? Jak pozná, že cena obrazu či sochy bude dál stoupat? Jak předejít chybné investici do umění? Zamysleme se nad tím. Co činí umělecké dílo opravdu hodnotným? Hodnotným tak, že překoná věky. Je to otázka jak pro soukromé investory, tak třeba pro manažery hudebních či knižních vydavatelství. Je to otázka i pro filozofy.
Ano, hodnota umění hodně závisí na době, ve které umělec žije a tvoří, na schopnosti umělce se prodat (srovnejte například Vincenta van Gogha se Salvátorem Dalí), na zemi, ve které umělec žije, na přijetí/pochopení díla jeho okolím, na chování dotyčného umělce, ale také na náhodě. Kolik bylo a ještě bude takových McCartneyů a Lennonů, kteří třeba jen neměli to štěstí se potkat, nebo jim nikdo na Vánoce nekoupil kytaru? Ve světě mimo USA žijí zcela jistě opravdu výjimeční herci, jen neměli to štěstí narodit se v USA. A i když třeba mohou ve své zemi rozvinout svůj talent, svět jako takový se o nich nikdy nedozví.
Důležitá je také umělcova reputace. Každý fanoušek totiž preferováním určitého typu umění/umělce vypovídá i něco o sobě. Když bude geniální umělec zároveň hrubým násilníkem nebo mít extrémní politický názor, je pravděpdobné, že většina lidí se od něj jako od člověka bude distancovat. A stejný odstup mohou mít i od jeho díla. Ale třeba za 200 let po smrti tohoto umělce, kdy se zapomene na jeho povahu, budou lidé jeho dílo třeba oceňovat a draze platit. Víte například, že slavný francouzský básník François Villon zabil člověka? Víte, že herec Gérard Depardieu či režisér Oliver Stone obdivují Vladimíra Putina. Víte, že „umělec podnikání“ Henry Ford byl zarytý antisemita? A co třeba Mel Gibson nebo James Brown a jejich vztah k ženám? To, že jedno dílo je ceněnné na 100 milionů dolarů a jiné jen na 50 dolarů, je výsledkem naší společenské dohody. A setrvačnosti.
Emoce dovnitř a ven
Existují také rozdíly mezi jednotlivými uměleckými obory. Například v malířství se popularita jednotlivých umělců či děl mění napříč staletími. Před 200 lety nebyla Mona Lisa nejpopulárnějším obrazem současnosti. Pokud jsem výše zmínil Vincenta van Gogha, ten za svůj život neprodal jediný obraz. Geniální W. A. Mozart zemřel v chudobě a byl pohřben zasypán vápnem do hromadného hrobu. Zda se, že teprve čas dokáže ocenit geniální outsidery.
V hudbě je to jiné: Zatímco malba podněcuje jakýsi tichý dialog umělce s návštěvníkem galerie, rozjímání a tichý úžas (emoce proudící dovnitř), hudba umožnuje projevit radost, pohyb, emoce (často davové) působící navenek. Zatímco před obrazem (ač v případě Mony Lisy jsou dnes před ním fronty) neskanduje tisícihlavé publikum, u hudby je to možné, ba přímo chtěné. Tento kolektivní trans chce hudební dílo vyvolat a současně ho tento trans umocňuje. Hudba má uhranovat davy a snažili se o to jak Ludwig van Beethowen, tak Beatles.
Hudba pro jednotlivce (taktéž v souladu s pravidly šoubnyznysu) není cílem hudebníků, proto se v Christie´s nedraží pouze jedno CD za 10 milionů dolarů, které by si jeho majitel (a jen on) mohl sám na světe přehrávat. Podobně jako se může jediný majitel obrazu Spícín harlekýn od Picassa kochat tímto dílem ve svém rozlehlém obývacím pokoji. Proto se podle mě nemůže stát, že by se nyní objevila nová hudební skupina například ze 60. let a stala se náhle slavnou. Kdo se v hudbě neproslaví hned za svého života, má velmi malou šanci, že by se mu to podařilo třeba 100 let po jeho smrti.
Pravda a přetvářka
Pokud se pokusíme jít opravdu do hloubky, tak základním prvkem, který činí dílo skutečně uměleckým a hodnotným, je jeho pravdivost. Ale co je to pravdivost? Myslím si, že umělec vytváří skutečné a trvalé umělecké dílo jen tehdy, má-li nějaký vážný vnitřní problém, nějaké emoční zranění. A toto zranění takřka vždy vzniklo v umělcově dětství. Absence (ať už mentální nebo fyzická) jednoho nebo obou rodičů, jakékoli formy jejich emočního zneužívání, nepřirozená role člověka, kterou musel v rodině již od dětství hrát, to vše jsou vlivy, které způsobují emoční zranění člověka, později umělce. Tuto definici napříč uměním naplňují například: Michael Jackson, John Lennon, Jack Kerouac, Amy Winehouse, Peter Sellers, Marylin Monroe, Kurt Cobain a mnozí další.
Pokud hovoříme o pravdivosti, tak skutečně pravdivý dokáže člověk být jen ve svém volání o pomoc. Ve volání o pomoc nejsou přetvářka a zištné zájmy. Když k požáru voláte hasiče, zkuste si do svého volání úmyslně vložit přetvářku. Nedokážete to (pokud jste požár nezaložili sami). Voláte o pomoc, jde o vaše vyjádření niterné vnitřní potřeby. Vaše volání je upřímné, intenzivní, jedinečné. Není v něm faleš, žádné jiné zájmy než pouze to volání – umělecké dílo. Umělecké dílo je důsledkem nevědomých snah umělce říct okolí o svém niterném vnitřním problému. Umělecké dílo je de facto symbol této bolesti – symbol často krásný, vzletný, uhrančivý, niterný, vibrující, dokonalý.
Umělec o této své bolesti, o tomto svém volání nemusí vůbec vědět. Jen maluje, jen zpívá, jen tančí, jen hraje. Něco uvnitř ho k tomu nutí. Často od umělců slýchám, že si nedokáží představit, že by nemalovali, nezpívali, netančili, nehráli. S publikem či bez publika. Pablo Picasso či David Bowie pracovali takřka do poslední sekundy svého života. K tomuto puzení umělec nepotřebuje davy. Davy a fanoušci jsou jen až důsledkem/bonusem této jejich potřeby. Lidé tu pravdivost vycítí.
Talentovaní a ti druzí
Volání o pomoc se v oblasti umění samozřejmě musí spojit s talentem. Každý volá po svém. Nadaný hudebník skrze svoji píseň, a spoustu dalších bezejmených lidí skrze svá soukromá neméně bolestná volání – závislosti, agresi, nemoci, vnitřní trápení. Právě umělecká díla neurotiků patří mezi ta nejhodnotnější. A myslím si, že jejich díla jsou schopni plně ocenit pouze neurotici, kteří nevědomě právě toto volání sami moc dobře znají a je jim blízké, důvěrně známé.
Cenné a pravdivé umění, které přetrvává věky, vyvstalo z bolesti. A přesto, či právě proto, nás oslovuje, inspiruje a paradoxně činí šťastnějšími. Nejvíce emocí, okouzlení, transu a fascinace v nás probouzí díla lidí, kteří své emoce nemohli naplno a přirozeně projevit ve svém dětském rodinném životě. Existuje nespočet takových příběhů. Viděli jste film Rocketman o životě Eltona Johna? V něm je to krásně vidět – velý talent a velké trauma.
Hledejte uvnitř
Umělecké dílo je jednou z mála cest, kterým emočně zranění lidé dokážou vyjádřit své pocity. Právě tato pravdivost, tato studna na poušti, je věčná. Proto se každý na lži a přetvářce založený systém vždy zhroutí – nepřetrvá. Dílo je zapomenuto, i když mohlo být ve své době třeba populární. Sláva není věčná, pravdivost ano. Přetvářka je vždy časem odhalena, následně k smíchu a tím bezcenná. Přetvářky je totiž všude dost (a dnes se navíc už i kopíruje). Cenná je pravdivost. Vždycky byla a vždycky bude. Pravdivost je to, co všichni doopravdy chceme, co nás osvobozuje a dává naději.
Tvorba neurotiků je hodnotná, protože opravdu hledají, opravdu volají o pomoc. Jejich tvorba je jejich emocionálním pudem sebezáchovy. V jejich tvorbě prosvítá jejich opravdové skutečné JÁ. Jejich umění je druh obrany proti zešílení, je to do jisté míry agónie, ventil, útěk. Je to ten nejcennější olivový olej. Tyto nehezké důsledky emočních zranění však obohacují lidstvo (občas mě tak napadá, že zdravá společnost by měla být společností bez umění, respektive pouze s uměním vyvěrajícím z radosti a uměním žít). Proto bych místo zkoumání rozložení akordů, plynulosti tahů štětcem, nebo doporučení studovaných odborníků zkoumal spíše rodinu a dětství člověka-umělce a jak moc velký má/měl emoční problém.
