Citát: „Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.“ Carl Gustav Jung
V tomto stručném zamyšlení se zaměřím na otázku našeho osudu. Jsou naše životní kroky předučeny? Ví nějaká vyšší entita již teď, jaký život prožijeme a jak na této zemi skončíme? Nebo jsou naše životní události jen důsledkem našich (a jen našich) aktuálních rozhodnutí? Můžeme osud chápat jako něco, co je předem jasně dané a co nelze nijak a nikdy ovlivnit? Anebo je osud variabilní tvárná hmota, kterou lze hníst a utvářet v přítomném okamžiku dle našich požadavků?
Víme, jak dopadneš
Neměnný a předem daný osud je propagován například v antických bájích. Nejznámější je divadlení hra Oidipus od Sofokla. V ní hlavní hrdina dopadne špatně/tragicky, a to podle předem daných božských instrukcí, které se dozvídáme (my i on) z většby.Osud je v ní člověku jasně předurčen a on s tím nemůže nic udělat. Hotovo! Tečka. Člověk se může snažit jakkoli svůj neodvratný osud zvrátit, ale není mu to nic platné. Peníze, známosti, kouzla, nic nepomůže. Tento hrdina nemá prostě šanci – prohrává. Nemohl žít život podle svého, život prožil jako nesvéprávná loutka. Ze soucitu ho pak označíme jako morálního vítěze. Jsou nám sympatické jeho touha postavit se svému osudu, touha nebýt lhostejný k sobě a své budoucnosti.
Někteří lidé mají takovou filosofii. Vše, co se jim v životě děje, k nim podle jejich názoru a přesvědčení přichází zvenčí. Myslí si, že jsou jen obětmi vnějších událostí, že se jen ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. Jsme nevinní, jsme jak třtina ve větru, nic nezmůžeme, říkají. Takoví lidé pak mají pocit, že za svá selhání a špatné životní kroky nemohou, že jsou jen malým kolečkem ve velkém vesmírném stroji, že neměli štěstí narodit se pod šťastnou hvězdou. Není to však jen výmluva?
Opakem antických bájí/tragedií jsou pohádky. Pohádkové příběhy by měli být v každé zemi součástí raného vývoje malých dětí. Pokud jsou, je to dobře. Pohádky chápu jako jasný vzkaz našich předků, že náš osud si můžeme vytvářet sami a že můžeme nepřízeň jakékoli vrchnosti zvrátit a žít si po svém. Pohádky či starověké báje, kdo má pravdu?
Poznání špatného osudu
Myslím si, že jako vždy a všude, pravda je někde uprostřed. Pokud jsem od svých rodičů dostal do vínku „špatný osud“ ve formě podmínek, které musím plnit, abych byl rodiči milován a v dospělosti neudělám nic, abych tento „osud“, tyto skryté emoční vzorce poznal a pochopil, jsem odsouzen k tragickému životu – k antické tragédii zasazené do dnešních dnů. Budu pak opakovat stejné životní chyby. Potřetí si vezmu hysterku, počtrvté zbankrotuji, nebo budu mít chronické psychosomatické zdravotní potíže. A opět se mohu vymlouvat, že všechny ženský jsou stejný, že jsem zbankrotoval kvůli krizi, nebo že mí rodiče měli také problémy se štítnou žlázou, takže za můj problém je vinna jen a pouze dědičnost. Ne nadarmo se tyto životní hry plné rolí, které jsme nuceni hrát, o kterých nevíme a které nás tak formují, nazývají tragédie. Takový osud, respektive život není totiž ničím jiným než tragédií.
Poznání a pochopení
Poznání a pochopení jsou klíčem k životní výhře, ke šťastnému konci. Poznání a pochopení našich nevědomích emočních vzorců je vzepřením se člověka proti osudu. Oidipus poznal a pochopil svůj osud příliš pozdě. Mnoho lidí dneška až na sklonku svého života jako Oidipus prohlédnou všechnu svojí životní tragedii, pochopí, že se neměli nechat napřílad citově vydírat, neměli žít život svých rodičů, ale bude již pozdě. Zemřou lítostiví a poražení.
Oidipovi nezbylo nic, než ztvrdit svoji celoživotní slepotu (nevědomost) tím, že se zbavil zraku. My ale máme víc štěstí než Oidipus. My můžeme poznat, my můžeme pochopit. Myslím si, že právě toto nám chtěli antičtí mistři sdělit. Že musíme prohlédnout, že se musíme poznat. Každý náš čin, každé naše rozhodnutí bychom měli prozkoumat rentgenem naší minulosti.
Máme možnost volby!
Můžeme zvrátit naše osudy, které by při naší nečinnosti zůstaly tragédiemi. My můžeme z našich větších či menších osobních tragédii učinit pohádky. V pohádkách jsme již odmala skrytě vyzývání, abychom vzali osud do svých rukou. Oidipus tuto výzvu neslyšel od nikoho. Říkali mu jen: Dělej si co chceš, stejně skončíš, jak chceme my – bohové. Dnes jsou těmi bohy pro každého malého hrdinu jeho rodiče. Pokud tuto výzvu poznat sami sebe a náš vnitřní svět přijmeme, náš život se začne měnit. Z životní tragédie jakékoli intenzity se stane pohádka. A i když se v ní občas objeví zlo, to zlo od té doby vždycky prohraje.
V pohádkách se hrdinové taky trápí, ale vědí proč se trápí, a proto vědí, co mají dělat. Když víte, co vás bolí, můžete to konkrétní místo na duši, či na těle začít léčit. Když neznáte příčinu, kdo vám pak pomůže? Nevědomost je strašná. Poznání, kde je chyba, umožňuje prožít šťastný život. Takovému člověku se bude umírat o poznání lépe. Bude šťastný, protože věděl, že byl celý život sám sebou. Nepřežíval, ale žil. To je to největší bohatsví člověka, to největší dobrodružství. Takový člověk nepotřebuje soucit, nemusíme ho nazývat morálním vítězem. Takový člověk v zrcadle vidí svoji tvář. A nemusí se vymlouvat – na smůlu, sousedy, geny/dědičnost, počasí, vládu, okolnosti a… osud.
