Citát: All you need is your parents love (Všechno, co potřebuješ, je láska tvých rodičů)
Rád si kladu provokativní otázky. Rád hledám souvislosti i tam, kde by je jiný nehledal. Často jsem za hlupáka. Ale to mi nevadí. Vím, že se mohu mýlit. Hledat zdánlivě nenápadné souvislosti mě baví. Je to potřebné. Je potřebné data intepretovat. Protože k čemu jsou data bez souvislostí? Tak se tedy ptejme – proč? Nechť mávnou křehká motýlí křídla.
Miluju 60. léta 20. století. Hudbu, ideály, naději, volnost. Alespoň tak si tyto roky představuji. Neprožil jsem je. Pravděpodobně jsem se zamiloval pouze do idealizovaných navoněných představ a do drogami pocukrovaných snů. Pravděpodobně jsem se zamiloval do iluze, jak bych chtěl žít, kdybych nežil teď a tady. Nevidím žádné demonstrace, rasové nepokoje, závody ve zbrojení, beznaděj, žádný Vietnam. Vidím jen krásná a naplněná 60. léta. A celý svůj život se ptám, proč netrvala minimálně věčně.
Vždycky jsem se také ptal, proč se právě 60. léta 20. století stala prakticky na celém světě obdobím lásky, drog a revolucí – kulturních, sexuálních, ale i politických? Proč zrovna ta 60tá? Proč se tento společenský kvas neudál třeba v 80. letech (nic proti diskotékám). Nebo proč se neděje dnes? Co mohlo být tou prapříčinou, tou spodní vodou, která nesla loďku společnosti tímto směrem?
Zde je má hypotéza: Podle mého názoru je tím důvodem 2. světová válka. A tu, jak známo, má na svědomí Adolf Hitler (tedy pokud něco takového jako svědomí u něj existovalo). Druhá světová válka ve svém důsledku způsobila (zjednodušeně řečeno), že velmi mnoho dětí vyrůstalo bez svých otců, kteří byli ve válce, a bez svých matek, které byly v továrnách. Otec je pryč, matka má na dítě málo času a klidu. Existují miliony tragických a nevyřčených příběhů neúplných rodin z těchto dob.
Fenomén „nepřítomného“ otce
Nepřítomností otce byly v USA nejvíce postiženy děti narozené a vyrůstající v letech 1941-1945, v Evropě již od roku 1939. Jedná se o děti, které právě v 60. letech dosáhly plnoletosti. O co tyto děti přišly? A jaký vliv mohlo mít nestabilní rodinné zázemí na vznik hnutí hippies?
Nepřítomný otec (jak fyzicky, tak duševně/citově) razantně zvyšuje pravděpodobnost neurotického vývoje dítěte. Termín „rána po otci“ (Father Wound) je psychology užíván k pojmenování zranitelnosti mužské duše ve vztahu k absenci otce v rodině. Výsledkem je vždy emoční bolest a deprivace, která se u člověka projevuje nevyrovnaností a labilitou. V USA byla zjištěna souvislost mezi absencí otce a předpokladem, že dítě bez otce nedokončí školu, že bude pravděpodobně nezaměstnané, že se stane obětí sexuálního zneužití či že se pokusí o sebevraždu či jiný typ sebedestrukce.
Nepřítomnost otce se také projevuje zvýšenou pravděpodobností závislosti na toxických látkách, promiskuitou a vzdorovitostí vůči společenským normám. A právě 60. léta a hnutí hippies jsou charakteristická svým příklonem k drogám všeho druhu, sexuální revolucí a rebelským postojem ke společenskému status quo. 60. léta si dnes pamatujeme většinou právě díky těmto atributům.
Muži bez otce mají oslabenou sexuální identitu, méně si jako muži věří. Někteří se také stávají více závislými na matkách, které mohou být životem nuceny vládnout doma železnou rukou. V dospělém věku si pak muži nevědomě vybírají za ženu autoritativní mateřskou postavu (ukázkovým příkladem je například John Lennon a Yoko Ono). Muži bez otce si nedokážou dostatečně cenit sami sebe, potlačují svou agresivitu, stejně tak i svou potřebu sebeprosazení, kladou důraz na „bezkariérní až zahálčivé“ žití (jako hippies).
Dívky, které vyrůstaly bez otce, mají sklon se podceňovat a muže naopak idealizovat. Také nemají dostatek sebedůvěry a do vztahů vstupují plny očekávání, která často nejsou naplněna. Žádný muž totiž nemůže dostát ideálu otce, který si dívka vytvořila a který neustále hledá. Dívky bez otce se později stávají buď osamělými rebelantkami nebo zajatkyněmi potřeby líbit se – pochybují o své atraktivitě, kterou jim jejich otec nemohl potvrzovat.
U těchto dívek bylo prokázáno vysoké riziko znásilnění novým partnerem matky, dále bylo zjištěno velké zastoupení těchto dívek mezi prostitutkami. Dochází u nich také dřívěji k prvnímu pohlavnímu styku a v budoucnu mívají v průměru více sexuálních partnerů než dívky z úplných rodin. S tím úzce souvisí také zjištění, že u těchto dívek dochází k brzkému těhotenství. Více než 27 % dívek bez otce se stává mladými maminkami, oproti tomu v rodinách s oběma rodiči dochází k brzkému otěhotnění pouze u 11 % dívek.
Kdo hledá vodu?
Hnutí hippies hlásalo volnou lásku, květiny, hledání nových světů, rozšiřování vědomí, harmonii, duševní klid, vyrovnanost a mír-nebojování. Ptejme se však: Kdo tak intenzivně hledá vodu? Jen ten, kdo má velkou žízeň! Jen ten hledá lásku, klid a harmonii, kdo cítí, že se mu v životě právě těchto „komodit“ nedostává. Jen ten „velebí květiny“, kdo cítí, že žije bolavou vnitřní emoční šeď. Jen ten, kdo hlásá absolutní nezávislost, cítí se uvnitř svázaný. Jen ten, kdo není spokojen se stavem svého emočního žití, má nutkání ke změně – nutkání „žít jinak“. Jen ten, kdo se uvnitř sebe necítí šťastný, vydává se na cestu hledání nových „rozšířených světů“ s nadějí na štěstí a emoční vyrovnanost. Jedním z hesel hnutí hippie bylo „Osvoboď svou mysl“. A nutkání osvobozovat se má jen mysl nesvobodná, emočně zraněná.
„Emoční chudoba“ neúplných rodin způsobovala u dětí nevědomou – nutkavou – touhu po lásce. V těchto dětech byl pocit samoty a prázdna – emočního nedostatku. Hlásali mír, protože „v sobě“ prakticky již od narození válčili. Cítili, že jim láska chybí. A když lásku nemohli dostat v plné míře od rodičů, tak ji chtěli alespoň od ostatních lidí, od společnosti, od světa. A pokud jim společnost tuto lásku nedala (a ani dát nemohla), vytvořili komunitu, kde se nevědomě mohli v této „potřebě lásky“ podporovat.
Celá hippie komunita vším svým chováním sledovala de facto jeden nevědomý cíl: přivést se do emočního klidu. Ať tím, že chtěli vytvořit bezstarostný „svět lásky“, anebo snahou o zmírnění emočního napětí pomocí drog, meditací či třeba holotropního dýchání. A kdo hledá cesty ke klidu? – ten, kdo cítí, že v klidu není. Vše se odehrává na nevědomé úrovni.
Drogy a sexuální revoluce
Právě 2. světová válka byla příčinou, proč mladí lidé v 60. letech volali po lásce, kterou nedostali, a po drogách, aby této citové deprivaci unikli. Potřeba obecné všeobjímající lásky byla jen vyjádřením nevědomé touhy po konkrétní a úplné lásce obou rodičů. Drogy té doby byly pod heslem volnosti, rozšiřování vědomí, zkoumání vlastního nitra či spirituálního růstu jedním z útěků z této nevědomé emoční bolesti.
Neměli drogy za cíl nechat člověka zapomenout na jeho emoční prázdnotu? Nejednalo se o zjevnou sebedestrukci, byť pod záminkou objevování hloubek lidské duše? Drogy měly nálepku hledání nových světů („dveře vnímání“). Nebylo to však hledání světů, kam bychom mohli utéct, abychom se nemuseli vypořádávat s naší emoční bolestí ve světě reálném? Nebyl příklon k drogám víc jen důsledkem vnitřního utrpení než lásky k životu?
Co se týká volné lásky a sexuální revoluce, nebyla jen důsledkem vnitřní emoční lability mužů a žen a jejich neschopnosti vyvořit jeden pevný a fungující vztah? Vždyť většina z nich ani ze svých vlastních rodin nevěděli, jak má pár a rodina fungovat. Nebyla sexuální revoluce jen výsledkem tápaní, zoufalého nevědomého hledání sexuální identity oslebené nepřítomností otce v rodinách? Nechtěli si muži svou oslabenou sexuální identitu upevňovat tím, že chtěli mít více žen a dokázat si tak, že jsou skutečnými muži?
Nebyla sexuální revoluce u žen jen nevědomou snahou posílit svoji sexuální sebedůvěru a potvrdit si svoji ženskost a atraktivitu? Vždyt přece, jak jsem uvedl, znaky nepřítomnosti otce v životě ženy jsou dřívější sex, vyšší průměrný počet sexuálních partnerů, promiskuita. Není sexuální revoluce u žen tedy jen nevědomou snahou zalíbit se všem (když už mi bylo osudem odepřeno zalíbit se tomu jedinému – svému otci – a být jím oceněna)? Byla sexuální revoluce v této době totéž co láska? Nebyla sexuální revoluce jen symbolem neschopnosti člověka navázat kvalitní citový vztah? – když neumím žít do hloubky s jedním člověkem, tak alespoň žiji povrchně s mnoha?
Hippie rebelizace
Nepřítomnost otce znamená absenci přirozené autority v životě člověka. Znamemá také sníženou schopnost tuto autoritu respektovat. Posláním otce je, aby dítěti poskytoval pocit odvahy, sebevědomí, byl mu oporou a vždy za ním stál. Jestliže je otec nepřítomen, hledá dítě náhradu, která by mu tuto oporu mohla poskytnout. Často se takovou oporou stává například sekta či ideologie, která má od základu vytyčená pravidla. Takový člověk emočně nedospěje – je stále jen hledajícím dítětem. Ne náhodou se členům hippies říkalo květinové děti. Byli idealističtí (jako děti), nekritičtí k sobě (jako děti), kritičtí ke svému okolí (jako děti), bez odpovědného postoje ke své budoucnosti (jako děti).
Když mladí muži nemohou přirozeně rebelovat proti otci, mají větší tendence rebelovat proti systému – patriachální společnosti. Není náhoda, že v historii lidstva mnoho revolucionářů či lidí, kteří šli proti proudu, vyrůstalo bez otce. I hudba 60. let se více než kdy jindy hemží rockovými rebely, kteří se postavili proti zaběhlým společenským, ale i uměleckým normám.
Citlivá kultura
Nepřítomnost otce pro mnohé znamenala vznik emočních frustrací, které se naštěstí ve velké míře projevily v umění a hledání lepšího „harmonizovaného“ světa. V takto postižené společnosti vykvetl jakýsi druh neurotické citlivosti. Nemyslím to zle. Takoví lidé jsou všímavější, citlivější, zranitelnější, hledají cestu ven ze svého nevědomého emočního utrpení. Něco jim chybí a oni „to něco“ celý život hledají. A volají o pomoc – třeba svým uměním. Právě proto vznikla v 60. letech díla, jejichž pravdivost je tím nejcennějším, a proto trvalým lidským artefaktem.
Koncepční album The Wall skupiny Pink Floyd (či Rogera Waterse, chcete-li) je prakticky celé o ztrátě otce a vlivech, které tato ztráta má či může mít na život člověka a jeho okolí (otec Rogera Waterse zahynul ve 2. světové válce krátce po synově narození).
Rocková opera Tommy skupiny The Who začíná slovy:
Captain Walker
Didn´t come home
His unborn child
Will never know him
Believe him missing
With a number of men
Don´t expect
To see him again
Bolavé duše
Možná se ptáte, proč tyto revoluce nevznikly po první světové válce, kdy mnoho dětí také vyrůstalo bez svých otců a matek. Osobně bych právě tyto děti narozené v letech 1. světové války roce 1914 také nominoval na budoucí umělce a revolucionáře, ale doba jim nedopřála možnost se takto projevit. Místo na koncertní podia museli narukovat do nové války. Tyto lidi doba znásilnila dvakrát, v jejich dětství i rané dospělosti. Dnes se již bohužel nedozvíme, jak by jejich svět vypadal, kdyby Henry Tandey v zákopech 1. světové války zmáčkl spušt pušky namířené na Adolfa Hitlera.
Ich bin hippie
Tento text neměl za úkol hnutí hippies a 60. léta dehonestovat. Naopak. Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych žít právě tehdy. Chtěl jsem se jen zamyslet, kde nalezla jedna z nejsilnějších společenských vln v moderní historii svoji energii. Ať již bylo vnitřní emoční trauma členů hnutí hippies jakékoli, jsem rád, že pro své hledání zvolili cestu návratu k lásce a ne mnohem destruktivnější řešení (násilí).
Každá generace dětí se odlišuje od generace svých rodičů. Je to tak správně, svět musí jít kupředu. Možná události 60. let přičítáte pouhé přirozené revoltě mládeže, rozčarovanou uniformním způsobem života rodičů. Síla a intenzita 60. let však hovoří pro cosi silnějšího v pozadí. Ztráta otce, respektive rodičovské lásky je podle mého názoru ústředním (nevědomým) tématem duší lidí udávajících ráz 60. letům 20. století.S velkou mírou nadsázky a cynismu je tak možné říct, že za vznik hnutí hippies může Adolf Hitler.
(Poznámka: Můj otec zemřel, když mi byly dva roky)
