Citát: „Proč si ubližovat, když můžete všechny své bolesti napsat na papír a hodit do koše? Neznámý autor
Nejraději máme extrémy. Extrémy jsou jasně viditelné a rozpoznat je (a dát je do kontextu) nám většinou nedá moc velkou práci. Zaměřme se nyní na oblast sebepoškozování. Sebepoškozování chápu jako vyjádření člověka, že „něco“ v jeho životě není v pořádku. Extrémy mohou být například: drogová a jiná závislost, viditelné vystavování se fyzické bolesti, jednoznačná agresivita vůči druhým lidem. Toto chování dokážeme zřetelně identifikovat. Je nám jasné, že ten člověk má nějaký emoční problém, který řeší tímto způsobem. No, abych to uvedl na pravou míru, on ho neřeší, destruktivní chování je vždy útěkem pryč od řešení. Existují však i méně viditelné znaky chování, které mohou být projevem něčeho nestandardního, co se děje v duši člověka. Například:
Když se dospívající dívka či chlapec obléká pořád do černého, šedivého, nebo tmavého oblečení. Když kašle na svůj vzhled a hygienu a nenápadně upoutává pozornost všímavých lidí svou celkovou (ale nikoli extrémní) zanedbaností. Nebo když se někdo k smrti nerad fotografuje. Můj kamarád začne být velmi agresivní, pokud na něj namíříte foťák, nebo telefon ve snaze ho vyfotit. Jinak agresivní není. Když jsem se ho na to zeptal, svěřil se mi, že se nemá rád, že nechce, aby po něm zbyla jakákoli vzpomínka. Nechce, aby byl zaznamenán jakýkoli důkaz o jeho existenci. Jsme si opravdu velmi blízcí, proto se mi svěřil. Jinak by se o tomto jeho vnitřním destruktivním pocitu snad nikdo nedozvěděl. Je třeba se dobrat ke kořenům těchto pocitů: Proč se nemám rád, proč si nepřipadám hodnotný? V drtivém případě je to důsledek celoživotního pocitu necítím se být milován.
Jemného sebepoškozování si právě nemusíme vůbec všimnout. Ani sám konkrétní člověk, který se takto nenápadně poškozuje nemusí tušit, proč se tak chová. Je to nevědomé.
Dalším případem jemného sebepoškozování je odmítání změn (nebo šancí na změnu) jasně vedoucí k lepšímu stavu (práci, vztahu, penězům). Stávalo se to i mně. Když jsem jel autem, několikrát jsem si všiml, že si opakovaně vybírám ucpanou cestu, i když jsem věděl, že vedlejší odbočka je volná. Raději jsem – nevím proč – čekal v zácpě, i když jsem měl bezpracně na dosah lepší variantu své cesty.
Dalším znakem jemného sebepoškozování jsou útěky lidí do světů, ve kterých se necítí dobře (svět diet, úklidů, konfliktů). Z nějakého důvodu chtějí v tomto světě setrvat. Tento svět jim dělá dobře, protože ho znají. Znají své trápení, hladovění bez výsledků, chorobnou touhu po čistotě, chtějí mít vždy pravdu, být stále vítězi, i když pravdu nemají. Milují své trápení, své sebepoškozování. Chtějí, aby jim nad hlavou vyrostla svatozář, aby je jejich okolí litovalo, obdivovalo, trestalo. Všechno to jsou opět jen indicie, že člověku chybí láska.
Svět příjemný a nepříjemný
Jsou tu však světy, ve kterých se člověk cítí zase až moc dobře. Tyto světy mohou člověka taky náramně ničit. Destrukce je však méně nápadná. Lidé se uchylujíc do světa přehnané touhy nakupovat, být pořád znovu a znovu zamilován, být s každým za každou cenu zadobře. V obchodním domě plném slev je dobře, člověk hýří, aby šetřil. Neustálé přehnané nakupování, hon za slevami a akcemi, je opět jen útěkem od reálného emočního problému do světa zapomnění. V obchodě má člověk pocit, že skutečně žije, je plný emocí, koupil jsem výhodně svetr, zapomněl jsem na své nevýhodné citové žití.
Být zamilován je krásná okouzlující věc. Je to nádhera. Droga drog. Když se však vždy s dotyčným rozejdu, když sexuální okouzlení vyprchá a je na čase vybudovat lásku-vztah, ne pouze zamilovanost, je mé chování znakem sebepoškozování. A bohužel nejen mé osoby. Jednoho člověka opustím, abych mohl pak prožívat jen fázi zamilovanosti s někým jiným? A tak pořád dokola? To je barbarství, znak nezodpovědného dětinského chování. Kdo bude má další oběť? Dokáže to někdo u sebe vůbec rozpoznat? Lidé, kteří stále nemohou najít „toho pravého“, říkají, že jim láska není souzena. Opravdu to je jen vina toho druhého? Vina někoho, kdo nepřichází? Člověk cítí, že je nešťatsný, ale chybu prakticky vždy hledá ve vnějším světě, nikoli ve vnitřním.
Další znak sebepoškozování „být s každým zadobře“ je znakem nízké sebehodnoty a sebeúcty člověka. Takvý člověk se nemá rád. Protože ho nikdo neměl rád. Hlavně si někoho proti sobě nenahněvat, hlavně nemít nepřátele, můj postoj není důležitý, hlavně, aby byl ten druhý v pohodě. Hlavně, abych byl oblíbený (milovaný). Raději se ponížím a nechám si ublížit (většinou emočně), protože nemám rád konflikty (pravděpodobně zažil ve svém děstství přespříliš emočních konfliktů). Jde o takovou soukromou politiku appeasementu. Toto chování, tento bezkonfliktní postoj vždy vede ke konfliktu, zkáze a destrukci.
Hokej 20-0
Jako poslední bod bych zmínil krásný příklad řekl bych nenápadného (až stopového) kolektivního sebeubližování. Všimli jste si, že se změnilo počítání času u většiny sportů? Všiml jsem si toho u hokeje. Dříve se počítal čas od 0 do 20 minut za třetinu. Nyní se čas počítá od 20 do 0. Hloupost, banalita? Nemyslím si to.
Když se čas počítal od 0, tak čas prostě plynul, byly jsme jeho součástí, čas byl chápán jako nekonečný – čas plynul, plyne a plynout bude dál. A v tomto plynoucím čase a životě zrovna teď hrajeme hokej. Nebyl tam tak výrazně zastoupen prvek stresu. Když se teď čas počítá k 0, je to jiné. Čas neplyne, ale ubývá, není chápán jako nekonečný, ale jako konečný, najednou se víc zdá, že je ho málo. Jde o stav, kdy stojíme vně času, nejsme již jeho součástí. Hrajeme sice hokej tak jako dřív, ale již nejsme ukotvení. Jako vnímání času jsme zvolili odpočítávání, konečnost, pocit, že nám něco ubývá, pocit nedostatku, nulu na konci. To nám způsobuje větší obavy, větší stres. Působí to samozřejmě na nevědomé úrovni. Většina z nás si toho ani nevšimne, a ani vám to třeba nepřipadne důležité, ale působí to.
A že na vás ne? Že vy jste proti tomu imunní? Že vy se na hokej nedíváte? Možná. Možná máte pravdu. Možná to je jen další znak jemného sebepoškozování – udržovat se v alibistickém stavu pohody, nezúčastněnosti, nebo pravdy, která vyhovuje. Jen vás vyzývám k zamyšlení.
