Povím vám příběh. Za naším domem je velký táhlý kopec. Občas si se synem vezmeme kolo, vyšlapeme pěšky nahoru, abychom pak ten kopec mohli parádně sjet. Bylo tomu tak i tenkrát v neděli odpoledne. Když jsme tlačili kola nahoru, po chvíli jsme si oba všimli hovna, které tam na cestě leželo v trávě. Obešli jsme ho a došli až nahoru. Otočili jsme kola, nasedli, rozjeli se a užívali si rychlé jízdy, větru ve vlasech a výhledu do okolní krajiny, prostě svobody. Alespoň tak to mělo být. Jenže já měl v hlavě pořád to hovno. Pořád tam bylo. Někde tam prostě na té cestě je, říkal jsem si. Jenže kopec byl dlouhý a já už zapomněl, kde přesně leželo.
A tak místo toho, abych si jízdu užil, měl jsem hlavu sklopenou a strach, abych do toho hovna nevjel. Neprožíval jsem rychlou jízdu, necítil vítr ve vlasech, nevnímal ten výhled a tu svobodu. Stále jsem drncaje a přibrzďujíc jen hledal to hovno. Když jsme dojeli dolů, byl jsem rád, že jsem do hovna nenajel, uvědomil jsem si ale, že jsem si tu cestu vůbec neužil. Můj syn to měl naopak, byl nadšený a chtěl jet znovu, protože on to hovno v hlavě neměl.
Až si i vy budete někdy chtít užít jízdu svého života, nemyslete na hovna, nemyslete na minulost, co kdy kde leželo. Hovno ve vás vyvolá jen strach. Na konci své jízdy budete litovat toho, že jste se báli. A už to nepůjde vrátit.
