Lenost jako volání o pomoc

Citát: „Nikdo se nestal nesmrtelný svou leností.“ — Benjamin Franklin

Známe to všichni, občas se nám něco nechce. Říkáme, že jsme líní. Lenost nemá v naší společnosti obecně moc dobrou pověst. Patří mezi sedm smrtelnách hříchů. Je to dobře, líní lidé toho moc nedokážou. Lenost nemá budoucnost. Ale existuje pouze jedna lenost, nebo je nutné se na ni dívat jinak?

Pokud se mi po obědě nechce jít porýt zahradu, je to pochopitelné. Půjdu ji porýt později, až můj fyziologický proces trávení bude v lepší fázi. Až se tak stane, zahradu poryju. Pokud jsem však líný řekl bych z podstaty, pokud je mnou lenost prorostlá a ovládá mě, může to znamenat velký problém. V tomto případě nepůjdu zahradu porýt nikdy. Tuto lenost nazývám chorobnou. O této lenosti budu v tomto článku mluvit. Málokdo si tyto dva různé typy lenosti uvědomuje. Pokud je někdo chorobně líný, a okolí nad dotyčným jen kroutí hlavou, je vhodné se podívat na život lenocha z pohledu jeho dětství, výchovy, traumat a rolí, které musí ve svém životě hrát. Pokud tam objevíme silné neurotické prvky jako důsledek výchovy, s největší pravděpodobností je lenost jen formou útěku a obrany. Dalo by se říct, že takový člověk je donucen být líný. Je nucen být líný, i když třeba nechce.  

Příčiny chorobné prokrastinace

Chorobná (neurotická) lenost vzniká tak, že člověk od útlého dětství vydává spoustu emoční energie na to, aby uspokojil emoční potřeby jednoho nebo obou rodičů. Možná to znáte. Rodiče od vás chtějí lásku, protože ji sami nedostali. A abyste jejich lásku neztratili, lásku jim dáváte. A na vaši lásku pro vás se vám už nedostává. Začínáte chřadnout, jste bez životní energie. Nezbývá pak nic jiného, než tuto životní energii čerpat/vysávat jinde, anebo, což je častější, si ji šetřit do zásoby – třeba tak, že dlouho plánujete a přemýšlíte o tom, kam půjdete a co uděláte, až nakonec nikam nejdete a nic neděláte. Jinými slovy, chorobný lenoch nechce svoji drahocennou životní energii zbytečně utrácet, protože jí nemá na rozdávání. Představte si, že máte mobil s baterkou nabitou na 10 %. Asi s ním taky nebude hrát hry a raději ho necháte odpočívat. Přesně tak je to i s chorobně lenivým člověkem – svoji energii zbytečně vyplýtval na uspokojování cizích emočních potřeb.  

Příjemci této energie jsou v drtivé většině rodiče našeho lenocha. Stejní rodiče následně dotyčného peskují, jak je to možné, že oni mají doma takového lenocha, že oni takoví nebyli, že za nás se ještě muselo makat. Lenoch se pak ještě víc stáhne do svého lenivého světa, cítí se právem nepochopen (často se nechápe ani on sám), je postojem svých rodičů zraňován. Lenost musíme v tomto případě brát jako slabost – ve smyslu křehkost – logický nouzový stav nutný k fyzickému přežití. Jde tu skutečně o život.

Příčinou prokrastinace může být také potlačený hněv neurotika. Takový hněv pak často ústí v depresi  –  polehávání  na  gauči, netečnost,  nedostatek  energie  a  nechuť začít  nové  věci. Důvodem je nevědomá  zlost  na rodiče  a  to,  jak  nám  v dětství emocionálně  ublížili. A protože člověk nemůže tuto zlost projevit přímo, zlost pak dotyčný po čase obrací na sebe a nenávist se mění v sebenenávist. A ta se může projevit třeba tím, že člověk svou leností ničí/sabotuje své snahy být úspěšný. Lenost člověka doslova paralyzuje, hranice mezi prokrastinací a depresí se ztrácí.

Jsem líný, pomozte mi!

Chorobná lenost je jen dalším projevem neurózy jedince. Je to jen další útěk do klidu/zapomnění, do tolik hledané psychické pohody, kterou člověk však ani v lenivém módu nenachází. Člověk v lenosti utíká nejen tělem (tím, že leží na gauči), ale i duchem (tím, že jeho myšlenky buď čumí do blba, nebo ho zahlcují, zraňují a neodcházejí). Neustálé myšlenky, výčitky a pocity viny umějí sebrat tolik energie, že se člověk, i když nic nedělá, cítí, jako by tu zahradu skutečně poryl. Proto lenoch dnes také utíká k počítačovým hrám, televizi, sociálním sítím, kde jeho hlavu na chvíli zaměstná/odláká něco jiného. Podléhání  prokrastinaci  není tedy samostatný  problém,  ale  jen  jedno  z možných  symbolických chování neurotika. Pokud chcete vyléčit chorobnou prokrastinaci, musíte nejdříve vyléčit neurózu. Lenost je jedním z dalších volání o pomoc, takřka neviditelným, o to však nebezpečnějším problémem dneška. Chorobná lenost není zdravá, není normální. Je to produkt rodinných vztahů.

Jak porazit prokrastinaci?

Nejprve si musíme uvědomit, že naše prokrastinace je vysoce individuálním emočním problémem jednotlivce, i když se u každého lenocha projevuje de facto stejně.  A na individuální emoční problém neplatí hromadné řešení. Podle mého názoru neexistuje všeobecná, kolektivní či masová teorie, školení, terapie, či přednáška, která by trvale vyléčila individuální neurotickou osobnost, která se prokrastinací brání emocionálnímu problému.

Tento typ lenosti nelze vyléčit tím, že si vůlí poručíme, že si dáme předsevzetí. Dát si předsevzetí vždy znamená, že svůj problém chcete vyřešit vůlí. Je to chválihodné, ale neúčinné. Pokud chcete svůj emoční problém odstranit vůlí, je to důkaz toho, že to snažíte dělat tzv. na sílu, protože proti vám stojí jiná nevědomá síla, která to nechce. Ano, vůle je také cestou, jak tuto nevědomou sílu překonat. Pokud si však vůli vytrénujete do té míry, že prokrastinaci ze svého života odstraníte, pak se ptám, zda je problém opravdu vyřešen? POZOR! To, že něco vůlí zvládnete (dnes jste se donutili napsat seminární práci), neznamená, že jste vyléčeni. Navíc posilování,  kontrolování  a  udržování vůle  je  taktéž velmi energeticky náročné. Velmi brzy přijde únava, vyčerpání, a návrat k normálu – opětovnému podlehnutí nechtěnému chování. Šup zpět na depresivní gauč. Rozumem a vůlí nikdy neporazíte své emoce. Nikdy!

Někdo navrhuje metodu kaizen. Pomalými krůčky ujít dlouho cestu. Každý den poryji jen kousek mé zahrady, abych za měsíc měl zahradu porytou celou. Fajn. Ale opět: Je to cesta k odtranění emočního problému? To, že každý den něco poryjete, tím se vůbec vaším emočním problémem nezabýváte. Metodu Kaizen je možné použít u činností, řekl bych, výkonnostních: Dnes v posilovně uzvednu 20 kg, zítra 21 kg, pozítří 22 kg, atd., až se dostanu na 100 kg. Zcela jistě tuto metodu nemohu použít u potíží emočních. Respektive použít ji mohu, ale trvale účinná nebude.

Chorobnou lenost vyléčíme pouze tím, že se začneme o sebě zajímat. O sebe, rodinné vztahy, rodinná traumata a tabu. Definujeme náš a pouze náš emoční problém, který je příčinou pouze naší prokrastinace. Najednou zjistíme, že ve své podstatě líní nejsme, že se chceme hýbat, že chceme žít. Musíme nahlédnout pod pokličku naší výchovy, skrytých nevědomých vzorců v našem chování. Až pochopíme a vyléčíme naše emoční traumata, chorobná lenost jako zázrakem odezní. Kde mám ten rýč!