V tomto článku chci mluvit o náboženství a víře. Prosím o rozlišování těchto dvou pojmů. Marx řekl, že náboženství je opiem lidu. Má nabízet útěchu, duchovní cestu ven z bídy a nesnází. Má vytvářet naději, se kterou se prostě lépe žije a čelí nástrahám. Má také ukotvit sílu a pevnost i u člověka, který se obává spolehnout se na svoje síly. Má tišit naši existenciální bolest, kterou cítíme odjakživa, když si uvědomíme naše postavení v prostoru (vesmír) a času (věčnost). Vznik náboženství je tedy logický důsledek našeho strachu z malosti. Nejedná se tedy vlastně ani tak o náboženství, ale víru, která toto vše způsobuje.
Pokud je vznik víry sebeozdravným (nebo pudosebezáchovným) procesem naší psychiky, pak náboženství vidím spíše jako produkt člověka. Prvotním a opravdu upřímným záměrem náboženství je udělat z člověka lepší bytost. Zlepšit jeho současné a přítomné Bytí na zemi. Zmírnit jeho pocit malosti a zranitelnosti, stát se prostředkem seberozvoje. V tomto smyslu je spojení víry a náboženství v jeho původní podobě a smyslu skutečnou nejsilnější zbraní, jak v životě obstát (a přežít).
Někteří lidé však velmi rychle přišli na to, že strach z malosti (chcete-li strach z Boha), ostatně jako kterýkoli jiný strach (například z migrantů) se dá využít k ovládání lidí. A strach z Boha je tím rafinovanější, že na něj nikdy nenalezneme skutečně pravdivou odpověď, nebo odpověď, kterou nám s jistotou nabídne rozum. Právě jistota (eliminace strachu na nejvyšší možnou úroveň) je totiž naší tou mentální cílovou metou.
Cílem většiny dnešních náboženství je to, abychom se cítili malí, slabí, hloupí, abychom si nevěřili a ustrnuli ve svých bolestech. Cílem dnešních náboženství je v tomto ohledu snaha udělat z nás neurotiky, respektive nás v našem neurotismu účelově ponechat. Náboženství, jak ho známe dnes, je jen nabídkou pro lidi, kteří z mnoha důvodů potřebují před něčím utéct. Velkými konkurenty náboženství jsou v tomto ohledu všechny možné závislosti.
Pokud se odvážíme jít skutečně do hloubky, pak nejlepšími adepty na ovládání náboženstvím jsou lidé, kteří neměli šťastné vztahy se svými rodiči. Nepřijala mě máma, nepřijal mě táta, třeba mě přijme Bůh. Tito lidé chtějí zapomenout na svoji emoční zranitelnost. A tím se stávají zranitelnými a bohužel i ovladatelnými. Zůstávají nešťastnými, a místo vyřešení svých problémů zde na zemi, hledají své štěstí v zemi, kterou si vysnili (ráj). Je velmi složité se z tohoto stavu vymotat a všechny kritické názory jako je tento budou jistě brát zcela jistě jako útok na svoji podstatu (pozn.: Tento web je primárně určen těm, kteří cítí, že změnu chtějí, jsou na ni připraveni, jsou ochotni se zamyslet a až poté případně nesouhlasit). Čím agresivněji se budou bránit, tím větší je jejich zranitelnost. Pravdy svého života se bojí jako čert kříže. Jsou sami proti sobě a roky utíkají. Tento stav je podoben mrtvolnému přežívání, které Ježíš a spol. zcela jistě nehlásal.
Neurotické rituály náboženství, kde vynechání jediného rituálního kroku (při mši, modlitbě, křtu, svatbě apod.) je nemyslitelné a zneplatní celý proces a smysl, je velmi podobné situaci neurotika, který musí překročit každý kanál levou nohou, protože kdyby to neudělal, určitě by se mu stalo něco zlého. Podobné neurotické prvky můžeme vidět dnes a denně v každém kostele nebo třeba u Zdi nářků. Extrémem nežití a nesvobody byla pro mě situace, kdy mě kolega oslovil, jestli bych mu v práci nezmáčkl tlačítko ve výtahu, protože on v sobotu nesmí pracovat (šlo o sobotní pracovní seminář). Takto vypadá štěstí a svoboda?
Vyřešme si své rodinné problémy a využívejme víru jako přirozený a osvobozující lék. Nenechme se oslabovat dnešním náboženstvím jako zištným produktem člověka, i když to lidé v něm působící třeba myslí dobře a neměli ještě možnost poznat souvislosti, nebo je ze strachu (například, že promarnili svůj život) poznat nechtějí. Zaměřme se na sebe, jen tak můžeme žít lépe už teď. Budeme šťastnější, svobodnější a utíkat k jiným životům a do jiných rajských světů nás pak ani nenapadne.
