Dovolte, abych se teď zaměřil na naši nevědomost. Nevíme, kdo jsme. Nevíme, co děláme. Nevíme, že nevíme. A pak se divíme. Nevědomost a nepochopení pokládám za prvotní příčinu stavu dnešního světa. Pokud bych si teď měl zahrát na hrdinu a odpovědět na otázku, co je smyslem života, tak kromě života samotného bych uvedl, že smyslem života je stát se vědomým. Všechna náboženství bez výjimky, i přes jejich zkreslenou interpretaci, ke které došlo působením času i nejrůznějšími zištnými výklady, k tomuto cíli odkazují.
Každý člověk by se měl v průběhu svého života pokusit stát se lepším člověkem. Stát se lepším člověkem definuji jako touhu dobrat se stavu, ve kterém mě neovlivňují věci, které nemám pod kontrolou. Stát se lepším člověkem tedy znamená vyléčit si svá traumata a žít šťastný a naplněný život – nemyslet v obraně, ale (sou)cítit, napravit nikdy ne ideální minulost a začít žít v přítomnosti. Ovšem jak žít šťastný a naplněný život, když ani nevím, že žiji špatně? Když vůbec netuším, že mě vlastně něco trápí a že je všechno jinak? Když jsem nevědomý a myslím si pravý opak.
Ježíšovo veškeré učení je o tom, jak být vědomý a jak žít v přítomnosti.
V dalším podobenství hovoří Ježíš o pěti lehkomyslných (nevědomých) ženách, které nemají dost oleje (vědomí), aby jejich lampy hořely (aby si ženy uvědomovaly přítomnost), a proto zmeškají příchod svého ženicha (přítomný okamžik) a nedostanou se ke svatebnímu obřadu (osvícení) (…) Dokonce ani muži, kteří psali evangelium, nerozuměli těmto podobenstvím, takže překroutili jejich smysl. Během pozdějších mylných interpretací se jejich skutečný smysl úplně ztratil. Tato podobenství nehovoří o konci světa, ale o konci psychologického času. Hovoří o transcendenci egoické mysli a o možnosti žít v úplně novém stavu vědomí. (Eckhart Tolle, Moc přítomného okmažiku).
Ale jak být v přítomnosti, když mne neustále sužují traumata z minulosti, které se v marném pokusu zachovat si svoji falešnou nezranitelnost bráním poznat? Pokud nechci žít v osobní, partnerské, rodinné či generační lži, musím se stát vědomým. Problém je v tom, že to musíme chtít, ačkoli se od tohoto kroku sami ze strachu odrazujeme. Ideální Babylon – zmatení jazyků, ale pouze v naší hlavě!
Smyslem a cílem života je tuto naši falešnou tvář, která nechce ukázat světu vaše skutečné, opravdové, reálné a krásné Já zabít. Tato falešná tvář je smrt a šílenství. Nošení této tváře nás smrtelně zraňuje, i když si naše ustrašené ego myslí opak a neustále nás o opaku přesvědčuje. Musíme zabít část svého Já, jinými slovy zemřít zaživa – prožít smrt vlastního ega – a začít žít život po životě. Toto je jeden z nejtěžších a nejdůležitějších úkolů člověka na zemi. Musíte zabít staré a omezující, aby mohlo žít nové a osvobozující. Jen tak se můžeme podílet na zachování věčného života. K tomu je však potřeba té největší odvahy.
Přijmout utrpení a uvědomovat si svou hlubokou bolest znamená vědomě umřít. Jakmile umřete touto smrtí, uvědomíte si, že smrt neexistuje – a není se čeho bát. Umře jen vaše ego. (Eckhart Tolle, Moc přítomného okmažiku).
Slovní spojení život po životě nepojednává o životě posmrtném, který nastává, když naše fyzické tělo na buněčné úrovni zemře, ale o novém životě, klidném a bez utrpení, který nastane v okamžiku, kdy zemře naše panovačné a současně ustrašené ego. Právě tato smrt se děje za našeho plného života! Tato smrt tento náš nový a krásný život probudí k životu.
Ježíšovo Otče, odpusť jim, vždyť oni nevědí, co činí nepatřilo jen těm, které viděl pod křížem, ale všem, kdo žijí – i dnes – v této probírané nevědomosti.
Setkal jsem se s mnoha velmi inteligentními a vzdělanými lidmi, kteří byli naprosto nevědomí, což znamená, že se ztotožňovali se svou myslí. Není-li váš duševní vývoj vyvážen odpovídajícím stupněm vědomí, je velmi pravděpodobné, že budete trpět. (Eckhart Tolle, Moc přítomného okmažiku).
Aby člověk prozřel, většinou musí přijít nějaká tragédie. Nehoda, nemoc, trestný čin, závislost a promarněný život v případě jednotlivce, na kolektivní úrovni například zkáza národa. Němci si svoji nevědomost a žití v minulosti (ve Valhalle a ve Versailles) uvědomili, až když stáli na rozbombardovaných troskách svých domů. Pak již byli nuceni uvědomit si svoji neradostnou přítomnost. Ale za jakou cenu?
Podobenství o potřebě stát se vědomým nacházíme nejen v náboženstvích, ale i v pohádkách. Již od útlého dětství jsou nám v nich předkládány tři úrovně poznání:
– dobré rady (například: neseď na peci a běž do světa; pomáhej chudým a slabším; chytrost je víc než síla; odvážnému štěstí přeje; i outsider může vyhrát, dej na dobré rady apod.),
– popis archetypálních vztahů (například: žárlící stárnoucí matka vs. mladá dcera v pohádce O Sněhurce; sourozenecká rivalita v pohádce O Popelce; sourozenecká solidarita v Perníkové chaloupce; nebezpečí dospívání a pokušení v Červené Karkulce apod.),
– výzva k obnovení svého skutečného Já.
Poslední bod, jehož význam časem či nepochopením zapadl, nás má na nevědomé úrovni připravit na důležitost práce na sobě s cílem odejít ze života jako lepší lidé. Tento skrytý a málokde zmiňovaný význam pohádek nás má na nevědomé úrovni na tento úkol upozornit a připravit na pokus o jeho zvládnutí.
Na rovině neurotického prožívání života propaguje potřebu hledání své původní a dnes ztracené dětské přirozenosti. Toho, co je v člověku přirozené, krásné, nezkažené, a co je prakticky ihned po narození velmi rychle ničeno. Propaguje nutnost řešení svých traumat.
Přirozenost, nevinnost, to krásné, dobré a původní v člověku je v pohádkách vždy nejdříve utajeno, skryto, zamčeno, zesměšňováno, zakleto, ponižováno, zarostlé, zamrzlé, smutné, nevlídné, spící, k prosekání, ztracené, umlčené, bloudící, temné, v mlze, v bažinách, v zimě, ve tmě, hluboko, daleko, uvězněno v kleci, krunýři, kamnech, věži, jeskyni, podzemí, hoře, na hradě, ostrově apod. Můžeme říct, že přesně v takovém neradostném světě neurotik žije. Daleko a odtržen od své původní přirozenosti.
Během života/pohádky jsme v nevědomí a postupem času nacházíme motivaci osvobodit se ze své bídy. Tou motivací je krásný princ/princezna, zde chápané jako to krásné v nás. Krásnou princeznou není jiná osoba, ale ta druhá odvrácená tvář nás samých, kterou musíme nalézt, chceme-li se ze své duchovní bídy dostat. Podaří-li se nám v sobě najít dostatek odvahy překonat nesnáze, úkoly a nástrahy, odměnou nám je velké bohatství. Z chudáka se stává boháč. Z hloupého Honzy se stává moudrý král. Z pyšné (egoistické) princezny se stává dívka, která prozřela. Vše na duchovní úrovni! Objevujeme náhle bohatství své duše a svého prožívání. A začínáme žít jiný, nový, duchovně bohatší život.
V pohádkách je vždy zdůrazňováno, že všechny úklady osudu překoná jen láska. I Ježíš tuto lásku propagoval, řekneme-li to moderně. Nejedná se však o lásku k druhé osobě, nýbrž o lásku k sobě. Jen budeme-li se milovat my sami, můžeme milovat druhé. Až skrze sebelásku přichází láska k bližnímu. Pokud tedy lásku k sobě zanedbáme, jsou všechny pokusy a lásku k bližnímu zbytečné, i když ve svém záměru možná ušlechtilé.
Celá pohádka/život je jen o pokusu osvobodit prince/princeznu – tedy sebe. Pohádka/život nám dává možnost se skrze svoji odvahu dobrat až k pohádkově šťastném konci – ke svému vyléčení. Ti, kteří na cestě zklamou a dostanou strach, jsou líní nebo bez důvtipu, jsou odsouzeni k trestu – šťastný konec je jim odepřen, vyléčení nepřichází a nepřijde.
Náš život by měla být pohádka s dobrým koncem. Dobrý konec však předpokládá příklon k vědomému a přítomnému Bytí. Všechny indicie, které kolem sebe již od útlého dětství nacházíme, nás vyzývají, abychom se stali lepšími lidmi. My ale odpovídáme stále stejně – nevidím, neslyším, nevím, neznám a nejsem.