Země je placatá. To je moje přesvědčení. To je moje víra. Víra mi dává jistotu. Nejde o to, jestli je země placatá. Jde o to, že mi to tvrzení dává jistotu. Jsem věřící. Nechci slyšet, že je země kulatá. Existence opačného názoru by narušila moji víru. Proto šířím svoji (nesmyslnou) pravdu. Hledám a nacházím důkazy, že je země placatá. Ten, kdo tvrdí něco jiného, je pitomec.
Proč tak toužím po jistotě? Proč je pro mě víra, že je země placatá, tak důležitá? Nebo víra, že existuje Bůh? Záleží vůbec na tom, že je země placatá, že existuje Bůh? Existuje, neexistuje, bude levnější chleba? Pokud tomu uvěřím, pak na tom záleží. Víra v cokoli mě má uklidnit, ukotvit, dát mi jistotu.
Život je nejrizikovějším způsobem existence. Ve 100 % případů končí smrtí. Život je od začátku do konce nejistý. Touha po jistotě je touha po neriskování. Touha po neriskování je touhou po přežití. Pokud by bylo všechno jisté, život by ustrnul, přišla by smrt. Proto má nejistota tak blízko k životu. Nedovolí ustrnout.
Nejistota je strach, že nezvládnu problémy každodenního života, že budu ne-mocný. Nejistota je měřítko, optický klam, kdy se vidíme menší, než jsme. A někdy malí opravdu jsme. Nejistota je i v tom, že nikdy přesně nevíme, jaká je skutečnost. Nejistota je strach, že jsme a budeme odkázáni na jiné, na přírodu, na náhodu. Proto člověk vymyslel Boha. Má mu zprostředkovat setkání s jistotou. Bůh je vynálezem pudu sebezáchovy. Když Bohu obětuji, přijde déšť, nastane úroda. A když ne, Bůh za to nemůže. Něco jsem udělal špatně. Rozhněval jsem Boha. Jsme si jistí vlastní malostí. Proto jsme ochotni věřit. Čemukoli. Komukoli. Zprostředkovatelům Božího slova, nadřízeným nebo těm, kdo mají manažerské sako, bílý plášť, mediální pozornost nebo politickou funkci.
Proto věříme i nesmyslům. Je to naše přirozenost. Tak to zařídil nejistý charakter světa. Kdybych přestal věřit v placatost země, ztratil bych jistotu. Život by mě zrazoval. Věřit nesmyslům, anebo prostě jen věřit, patří k nástrojům mého přežití. A není podstatné, zda to, v co věřím, je správné nebo dokazatelné. I ateista věří ve svého Neboha.
Jistotu a víru ve vlastní síly, v to, že mohu aktivně měnit svůj život, mi mohli dát jen rodiče. Jak ale zařídit, abych si byl od narození jistý v kramflecích? Abych necítil životní nejistotu. Nebo jen v kritických okamžicích, ve kterých bych si vypomohl vírou v Boha? Mí předci, rodiče mých rodičů a všichni celé věky, už od neandrtálců cítili, že jsou vůči přírodě malí, zranitelní, smrtelní. Pro přežití museli najít způsob, jak toto poznání oslabit. Touha po jistotě, o které se nepřemýšlí, je cesta, jak se stát silnějším. Je to schopnost, která pomáhá jedinci. Dlouhodobě ale ničí společenství.
Tak to, někdy lépe, jindy hůře, fungovalo celé věky. Pocit malosti, zranitelnosti a nejistoty přiměl člověka hledat jistotu v Bohu. Dával mu jistotu, že když bude nejhůř, tak ho zachrání. Pro tuto jistotu byl člověk ochoten i vraždit. Vraždil, aby se necítil nejistý. Vraždil, aby přežil. Člověk nevěří jen v Boha, ale třeba také v tržní ekonomiku, lásku, konspirační teorie, placatou zemi, nebo že (ANO) bude líp. Některé víry se dají logikou, argumenty, důkazy potvrdit nebo vyvrátit. Pokud jim ale člověk dal energii, v nějakou uvěřil, jen těžko ji bude opouštět. Jen těžko bude měnit názor. Popřením, respektive opuštěním víry by popřel svůj život.
Co stojí za pocitem, že musím hledat jistotu ve vnějším světě (náboženství, rituály, automatizace, eliminace výkyvů, ekonomický růst, politická inklinace, zbraně, pojištění, kamerový systém)? Je to prapocit, že nejsem milován, že jsem sám, malý, zranitelný a smrtelný. Když jdu na lov (do práce) a vím, že jsem milován, tato energie moje činy a myšlení chrání. Vím, že ať se stane cokoli, nebudu zatracen, mohu se vrátit domů. Pokud prvotní rodičovská láska, životní nastavení chybí, nedostává se mi pocitu, že mohu udělat chybu. To se pak těžko loví, těžko žije. Člověk se dostává do spárů rovnice:
Nemohu udělat chybu + toužím po jistotě = já chyby nedělám, já se nepletu, v nesmysly nevěřím.
Nemůže připustit, že udělal chybu, že naletěl. Touha po jistotě je příčinou, proč člověk ani do očí bijící nesmysly a lži nevidí.
Je asi nemožné, aby původní, životem nezkažená láska rodičů byla zachována a bezchybně předávána. To je tomu snad jen v ráji. Existuje nekonečně mnoho důvodu a příčin, proč láska z rodičů na děti přenesena nebyla. Stačila jedna chyba v přenosu.Ta se pak předávala dál, do dnešních dnů, s nánosy současných problému a nejistot.
Lpění na falešné, zachraňující, bezhlavé víře v Bohy, lstivé politiky, nebo placatou zemi, je možné se zbavit jen narovnáním vztahu s rodiči. Přijetím toho, že tento vztah už nikdy nebude ideální, přirozený, láskyplný. Je nutné odpustit jim, odpustit sobě. Procesem odpuštění, který by existoval i bez křesťanství, prvotní rodiči předanou nejistotu odstraníme, nebo aspoň zmírníme. Dokážeme pak lépe a logičtěji vidět vlastní nejistotu a zranitelnost. Paradoxně nás to činí silnějšími, méně zaslepenými, méně zranitelnými, méně manipulovatelnými, méně věřícími! Nejistotu dokážeme přijmout, pracovat s ní, přežít. Nejistota ani nepříjemná pravda nás nerozhodí. Ani jako jednotlivce, ani jako skupinu. A o to jde. Jednotlivci i skupině. Nebudeme pak urputně hledat jisté pravdy u prodavačů jistot, kteří mají svůj produkt (jen na papíře) dokonale marketingově zabalen (v kostele, nebo ve vládě).
Neústupná víra v jasný a prokázaný nesmysl je falešný lék na naši emoční bolest. Čím déle člověk ve faleš věří, tím méně se mu chce měnit názor. Přiznání jak jsem mohl být tak blbej?! by ho uvedlo do stavu zranitelnosti a studu. To unese jen málokdo. Ti, kteří to nedokážou, budou tam někde uvnitř dál nešťastní, ustrašení, povolní, nemocní nebo chudí. Se stejným výhledem pro své děti. Je nutné hledat souvislosti. Věřit v nejistého člověka.
