Citát: „Člověk myslí, že umí chodit po vodě, jenže pak se ukáže, že má jen načuráno v botách.“ — John Green, kniha Hledání Aljašky
Jednou se mezi sebou olympští bohové bavili, kam před člověkem ukryjí pravdu. Jeden bůh řekl: Ukryjte ji na nejvyšší štíty hor, tam člověk nikdy nevyleze. Ostatní bohove nesouhlasili. Co když tam ale přece jen někdy vyleze? Jiný bůh řekl: Tak pravdu ukryjte na dno moří, tam se člověk nikdy nepotopí. Ostatní bohové však také nesouhlasili. Co když se i tam člověk někdy dostane? Nevěděli si rady. Až jednoho boha napadlo: Co takhle dát pravdu dovnitř člověka, tam ji určitě nikdy hledat nebude.
Víte to nejlépe
Začnu možná příliš pateticky: Pokud člověk žije v pravdě, nežije v napětí. Pokud žije v napětí, trápí se. A pokud se člověk trápí, rychleji stárne. O jaké pravdě teď mluvím? O pravdě svého vnitřního prožívání. Můžete namítnout: Každý má přece svoji pravdu. Dnes je to aktuálnější než kdy dřív. Dnes se nikdo nemýlí, každý má právo na svoji pravdu. Jak korektní. Jak alibistické. Jak nebezpěčné. K naší smůle. Jenže asi jsme nějak od přírody naprogramovaní – tu skutečnou pravdu dokážeme cítit. Tu skutečnou pravdu dokážeme rozeznat. Někdy jen velmi slabě, ale dokážeme.
Kvůli skutečné pravdě se dokážeme trápit, i když navenek děláme, že jsme v pohodě a na našem nebi není žádný mrak. Můžeme navenek předstírat, že jsme šťastní, že máme skvělého partnera, skvělou práci, skvělou budoucnost. Pak přijdeme domů a zamčení v koupelně cítíme, že náš vztah nevzkétá, že nás práce nenaplňuje a že nevíme, kam jít dál. A trápíme se. Každý den znovu a znovu. A přitom jen my víme nejlépe, v čem je chyba. Tedy měli bychom vědět.
V takovém „utrápeném módu“ může člověk prožít celý život. Může se s trápením smířit a rezignovat. Na každou věc a událost se pak dívá skrze své trápení. Může se vymlouvat. Nic není dokonalé, mohl bych být na tom i hůř, mám prostě jen v životě smůlu. Život je však tak jedinečný dar, že je škoda ho přežít a ne prožít. Řeknu vám tajemství: Žádný jiný váš život už nikdy nebude! Takže pokud cítíte, že nejste šťastní, chtějte zjistit proč. Není na co čekat. Nezametejte své otázky pod koberec. Ptejte se a teď vám povím, co je nejvíc důležité: Začněte u sebe. Neukazujte na ostatní – na manžela, na šefa, na vládu, na nedostatek příležitostí. Ukažte bohům, že se ve vás mýlili – ukažte do sebe, ukažte dovnitř sebe, začnete v sobě hledat. Ptejte se, proč se cítíte špatně. A mějte jediného podezřelého – sebe.
Podobnost čistě náhodná
Obvykle nemám problém vyjít s lidmi. Mám relativně hodně přátel. Jednou jsem však v práci poznal člověka, který mi byl vyloženě nesympatický. Od prvního momentu. Vždycky, když jsem ho potkal (a potkával jsem ho často), neměl jsem ho rád. Trávit s ním čas bylo pro mě utrpením. Byl jsem na něho doslova alergický. Na jeho chování, na jeho slova, gestikulaci, všechno. Nechtěl jsem ho vídat, ale musel jsem. Nedalo mi to a začal jsem se ptát: Proč je mi zrovna tento člověk nesympatický? Dokážu mít s každým přátelský a respektující vztah, tak proč ne zrovna s tímto člověkem? Co mi na něm vadí a proč?
K řešení mi dopomohl jiný můj kolega. Jednou mi na obědě řekl, že si myslel, že jsme s tím nesympatickým kolegou sourozenci. Zdálo se mu, že jsme typově stejní – stejná výška, stejný krátký účes, podobná barva hlasu, podobná chůze, gesta. Pak mi to došlo. Neměl jsem toho kolegu rád (i když v zásadě nedělal nic špatného), protože mi připomínal mě. Připomínal mi mé špatné vlastnosti, mé nedostatky, má omezení. Byl konkurencí mě samotného. Ohrožoval mou identitu. Nevědomě jsem cítil, že o mě ví všechno, když je mi tak podobný. Proto jsem se v jeho přítomnosti cítil špatně. Připomínal mi moji nedokonalost. Vše se odehrávalo v mém nevědomí.
Když jsem si to uvědomil, když jsem začal ukazovat na sebe místo na něj, ulevilo se mi. Ten kolega mě nechtěl nijak ohrožovat, de facto netušil o mém vnitřím pohledu na něj. Celou tuto nesympatii jsem si vybudoval sám. Nechodil jsem kvůli němu rád do práce. Trápil jsem se, špatně jsem spal. Netěšil jsem se na další den, byl jsem utahaný a vyčepraný: Neměl jsem náladu chodit se bavit s přáteli. Méně jsem o sebe dbal. Měl jsem špatnou náladu, častěji jsem byl nerudný, život mě najednou netěšil. Byl jsem víc unavený, všechno mě víc bolelo. Jako bych rychleji stárnul. A mé okolí to poznalo. Co je s tebou, Michael? Děje se něco? Vypadáš unaveně.
A přitom to byla taková hloupost. Stačilo tuto situaci vyřešit uvnitř sebe, stačilo se začít ptát, stačilo se o sebe zajímat. Bylo by chybou řešit to třeba změnou práce, prášky na spaní, kosmetikou, která by mou pleť na chvíli proměnila v méně unavenou. Mohl jsem dívat na skvělé filmové komedie, abych měl dobrou náladu. Jak dlouho by mi však vydržela? Mohl jsem také začít pomlouvat svého kolegu. Je tak nepříjemný a nesympatický, nezdá se vám? Všechna tato řešení by však byla jen hledáním pravdy na štítech hor a na dnech moří.
Dobrá nálada – skříň plná vitamínů
Lidé užívají vitamíny, potravinové doplňky, léky na uklidnění nebo na povzbuzení, drahé kosmetické přípravky, chodí na kosmetiku, do posilovny, na plastické operace. Nemám nic proti tomu, když chtějí být zdravější, upravenější a mít lepší kondici. Ale pokud to dělají jen proto, aby zůstali věčně mladí a ošálili čas, nebo řešili svůj vnitřní emoční problém, zapomněli na jednu věc. Nelze být dlouho hezký navenek, když máte uvnitř nějaké trápení. Nelze mít funkční a „zdravé“ auto, kterému pěstíte lak, když motor uvnitř dusíte a nedopřejete mu projevit se na plný výkon. Skutečná dobrá nálada (nikoli jen předstíraná) a dobrý pocit tam „někde uvnitř vás“ je ta nejlepší prevence před nemocemi. Dobrá nálada je účinnější než skříň plná vitamínů. Ne nadarmo se říká, že veselá mysl je půl zdraví.
Vaše pleť, postava a výraz tváře nebude tak dlouho a tak úžasně zářit, když nezáří vaše srdce a když se stále něčím trápíte. Čím déle se uvnitř něčím trápíte (především vztahy s rodiči, od kterých se odvíjejí váš vztah k sobě samému, k partnerům či dětem), tím dřív budete navenek starší. Ta rovnice je jasná. Čas běží, trápení se sčítá a tělo si pamatuje. Pokud si vyřešíte svá vnitřní trápení, vydá to za jednu komplexní plastickou operaci. A lidé to poznají, na to vemte jed. A budou se ptát: Jak to děláš, že tak záříš?
Však to znáte, vyrovnaná a uvnitř se usmívající žena převálcuje vystresovanou a třeba o dvacet let mladší dívku, a to jak na fotografii, tak především v přímém kontaktu! O mužích to platí samozřejmě také. Vyřešit si svá trápení vyjde levněji, bude to rychlejší a – jak by řekl kdejaká reklama na zaručeně omlazující kosmetiku – bude to mít delší účinek. Nepůjdete proti času. A o to jde. Dosáhnete nejen krásy, ale i zdraví. A zdraví = krása. Nestárněte dřív, než musíte. Je třeba se jen na chvíli zastavit (nebo jít s kolegou na oběd) a v klidu si uvědomit souvislosti. A nebát se toho, že ukážete na sebe. V tomto je vaše síla, vaše mládí a vaše krása.
